Petra z Ostravy šla na obyčejný nákup. Mezi regály se ale její tělo rozhodlo jinak. Srdce jí zběsile bušilo, nemohla se nadechnout a měla pocit, že omdlí. Připadala si trapně a bezmocně, ale pomoc přišla z místa, odkud by to nečekala. Příběh ukazuje, jak časté panické ataky v přelidněných obchodech skutečně jsou a jak má člověk reagovat, když se to stane jemu nebo komukoliv kolem.
„Najednou jako by se všechny zvuky slily dohromady. Lidi, pípání pokladen, šustění obalů. Všechno bylo moc hlasité,“ vypráví Petra. Zastavila se u regálu s těstovinami a najednou nemohla popadnout dech. „Srdce mi bušilo až v krku a měla jsem pocit, že padnu na zem.“ Zákazníci se kolem ní protahovali a nikdo si jí pořádně nevšímal. „Byla jsem v šoku. Jen jsem stála a snažila se nadechnout. Připadala jsem si strašně trapně.“ A pak se objevila zaměstnankyně, která celou situaci obrátila.
Petře je třicet tři let a panické ataky nezažívá často. Poslední roky ale byly plné stresu, práce, nemocné babičky a málo volna. „Měla jsem pocit, že to zvládám. Ale tělo mě asi chtělo zastavit,“ říká. Do obchodu šla jen pro pár věcí. Byl podvečer, lidí bylo hodně a atmosféra typická pro prosinec nervózní, přehřátá a uspěchaná.
Když se snažila vzít balíček mouky, zamotala se jí hlava. „Najednou jsem slyšela jen svůj dech. Jako kdyby se zúžil prostor. Viděla jsem tunel.“ Chytla se regálu a opřela o něj. Lidé kolem chodili dál, někteří na ni letmo pohlédli. „Snažila jsem se říct si v duchu, že je to jen panika. Ale hlava neposlouchala. Tělo si jelo svou vlastní jízdu.“ Měla pocit, že se zhroutí. A zároveň se bála, že bude někomu na obtíž.
V tu chvíli si jí všimla mladá zaměstnankyně. „Přiběhla ke mně a úplně klidným hlasem řekla: Je vám dobře. Pojďte si na chvíli sednout.“ Vzala Petru pod paží a odvedla ji stranou k pracovní židli u skladu. Dala jí napít a zůstala u ní. „Opakovala mi, ať dýchám pomalu. Že to přejde. Že nejsem sama.“
Petra se postupně uklidnila. Po pár minutách začala zase normálně vnímat svět kolem sebe. „Ta holka byla můj anděl. Kdyby tam nebyla, asi bych si sedla na zem a rozbrečela se,“ říká Petra. Po krátkém odpočinku jí zaměstnankyně nabídla, že jí pomůže s nákupem, a Petra nakonec vše zvládla. „Odcházela jsem s prázdnou taškou, ale plnou hlavou. Uvědomila jsem si, že se to může stát komukoliv.“
Obor: Psycholožka se specializací na úzkost a panické ataky
Petra říká, že zprvu cítila stud, ale dnes už ví, že se stalo něco, co se může stát každému. „To, že mě zachránila obyčejná zaměstnankyně, mi vrátilo víru v lidi. Někdy stačí dvě tři věty a svět je snesitelnější.“
A dodává jednoduché poselství: „Když se to stane vám, neodsuzujte se. A když to vidíte u někoho jiného, nebojte se přistoupit. V jednu chvíli to může být ta největší pomoc.“
Zdroj: Kupi, respondenti redakce